2. Můj první let!

Před security checkem jsme měli ještě chvíli času, proto padla volba na snídani v mekáči. A pak už směr letadlo. Jeli jsme autobusem po letištní ploše (pocit jako kdybych byl v GTA V) k malému letadlu, které nás vzalo do Kodaně. Nevěděl jsem úplně, co od létání čekat, takže jsem se usmíval na celé kolo a docela si to i užíval. Překvapující bylo akorát zrychlení, které ale stejně nemá na Ferrari F430 :) 

 

10 minut před dosednutím s námi trochu zacloumaly turbulence. Lidi kolem byli trošku zelení, ale já si říkal, že jsou to moje první turbulence, tak si je musím užít. A opravdu, bavilo mě to, usmíval jsem se na celé kolo. Parádní let!

 

V Kodani jsem měl asi 5 hodin, tak jsem si prošel letiště, zavolal Skypem domů, dal si svoje první kafe ve Starbucks (kvůli mému jménu! :-D), prošel pasovkou a četl si u svého gatu. 

 

Let do Singapuru byl už spíš takovou rutinou. Přijde mi, že to všechno probíhá stejně, stejné rutiny, stejné procedury... Se zábavním centrem těch 12 hodin uběhlo docela rychle. Na rozdíl od ČSA letu do Kodaně, kde jsme dostali jeden oplatek a džus, let se Singapore Airlines byl o poznání luxusnější. Hned po příchodu do letadla jsme při taxi po runwayi dostali horké ručníky (skvělá věc!). A pak se o nás starali jako v bavlnce - jídlo, deka, polštář, pití, zábavní centrum, další jídlo, další pití... dokonce jsme dostali i hygienické potřeby a dvoje sluchátka. Jedinou skutečností, která mi trošku kazila dojem z celého letu bylo, že jsem seděl v první řadě za business class, to znamená mezi 3 kojencema. Fuck.

 

  

 

Na letišti v Singapuru už to byla opět rutina. Najít informace, skočit na bus na správný terminál, najít gate, projít (opět) security checkem. Trošku překvapení, o kterém jsem nevěděl byla daňová deklarace. Všichni co letěli do Indonésie dostali papírek, kde jsme vypsali jméno, číslo pasu, datum příletu, adresu pobytu v Indonésii a prohlášení, že nevezu kontraband.. A to je celý.

Cesta ze Singapuru do Denpasaru byla pohodová, až bych řekl celkem nudná. To pravé ořechové přišlo na letišti, kde jsem poprvé narazil na obávaný nápis "Immigration". Nebylo se ale čeho bát, páč jsem jen přišel, ukázal pas a boarding ticket, pozdravil a šel dál. Po pasovce přišla víza - za 35 amerických doláčů jsem dostal 2 papírky - každý na 30 dní. 

 

Následovalo vyzvednutí zavazadel (hurá, jsou tady!), rentgen kufru a procházka ven z letiště. Zajímavé bylo, že jsem musel projít minimálně dvěmi obchody v bezcelní zóně, abych se dostal ven :-) Myslím, že se ještě máme co učit.

 

Hned v letištní hale mě čekalo něco, na co mě nikdo ani vzdáleně nepřipravil. Spousta taxikářů! A když myslím spoustu, myslím tím opravdu hodně. Nemohl jsem si ani zavázat tkaničku aby mě neoslovili minimálně dva strejdové s otázkou, zda potřebuju taxi. Čekal jsem na kolegu, který přiletěl asi půl hoďky po mě. A to jsem taky taxikářům říkál: "No, I dont need a taxi, I am waiting for a friend!". Překvapily mě jejich reakce. Místo uraženého odchodu mi jeden taxikář ukázal dvě kavárny, ať to čekáním mám prej příjemnější. A druhý taxikář mi doporučil, že pokud kamaráda nebudu umět najít, můžeme jít spolu na informace a nechá jeho jméno vyvolat. 

 

Byl to pro mě docela nezvyk, změnit svoje smýšlení o taxikářích tady. Z ČR mám nevysvětlitelný pocit z taxikářů a obecně lidí, kteří mě oslovují na ulici, že mě chtějí podvést. Tady to je ale úplně jinak. Snaží se nabídnout své služby, místy docela vtíravě, ale s dobrým úmyslem. A to se mi líbí.

 

Z letiště jsme si s kolegou vzali Uber, který nás dovezl za 7 amerických doláčů až před dům. Je to z letiště přibližne půl hoďky, asi 15km. Ach, to je cena.